Proč cvičím

15. září 2014 v 20:20

Prokrastinace v přímém přenosu: založila jsem si blog, abych psala o cvičení a pak píšu o všem možném - kromě cvičení. Haha. Cvičení jako tém - to byla ta původní idea. Cvičení mám hodně a často se kde kdo ptá /často s pozdviženým obočím a tónem, který naznačuje jisté pochyby o mém mentálním zdraví/ jestli mám zapotřebí tolik cvičit..? S třema dětma..? Barákem..? Psem..?

No...mám. Ale během několika vět stačím odpovědět maximálně tolik, že mě to baví, dostanu se z domu, cítím se líp atd.atd. Což je všecko pravda. Ale když jsem si nad tím tak sama dumala /zatímco jsem jedno srpnové sobotní odpoledne lehce poklusávala po Ladronce/, tak ten hlavní důvod je jinde.

Sportovala jsem a cvičila hodně co pamatuju. Vzpomínám na studentská léta - naše alma mater, pedagogická fakulta UK se zřejmě snažila zocelit nastávající pedagogy na max a tak nám dvakrát týdně naordinovala výuku v Brandýse nad Labem. Což obnášelo cestu na Černý most, nalodění se do špinavého busu a půlhodinové kodrcání do Brandejsa /nenávidím dětskou říkanku Hopsa hejsa do Brandejsa. Fakt nenávidím!/. Vyučování začínalo třeba v 7:30, takže...no uf. S mou kamarádkou Lenkou jsme usoudily, že než potupně čekat v mraze na nástupišti ve frontě na bus, budem jezdit na kole.
A jezdily. 40km tam, pak dvě hodiny v bazéně při pilování plaveckých stylů, hodinka gymnastiky, atletiky, a třeba ještě míčových her, nebo tak něco a hurá domů. No a večer jsme si šly tak trochu zašplhat na horolezeckou stěnu. Ale byla to legrace!

Pak jsem školu skončila a jako novopečená magistra začala pracovat - sice jsem trochu koketovala s myšlenkou na důstojné používání MHD a krásné lodičky, které jsem dostala k promoci - ale moc dlouho mi to nevydrželo a do práce zas jezdila na kole. A taky jsem předcvičovala aerobik, a fitbally a kde co. A běhala. A lezla. A furt něco.

No a pak jsem začala těhotnět a rodit a furt cvičila a poskakovala... a po čase jsem zjistila, že kromě toho, že mě to jednoduše baví, to má ještě jeden, daleko důležitější důvod.
Když cvičím, tak žiju v přítomnosti. Zní to dost pateticky, omluva! ale jinak to asi vyjádřit neumím. Prostě ve chvíli, kdy lapáte po dechu, potíte se a snažíte se zvládnou ještě jednou deset opakování, nemáte čas vůbec na nic jinýho. A to je to. Ve chvíli, kdy cvičím, jsem jenom a pouze sama se sebou. Je to jediná chvíle, kdy neřeším nic a nikoho, je to čas, který mám jen pro sebe a plně si ho užívám. Nikdy a nikde jinde jsem nic takovýho nezažila. Možná je tenhle pocit o to intenzivnější, že mám tři děti, co se neustále dožadují pozornosti. Ale i tak, být jen sám se sebou je podle mě luxus, který by si měl dopřát čas od čas každý. Užít si dobu, ve které se nezabýváte tím, co bylo a bude. Soustředit se pouze na to, co je TEĎ /ačkoliv to momentálně bolí jako čert a zítra nevyjdu do schodů/.



Na fotce moje sestra. Bylo to období, kdy si nás lidi permanentně pletli. Já měla najednou spoustu nápadníků, ségra z toho moc netěžila. Jo, akorát na peďáku se občas učitelé ptali, proč leze na zkoušku, když už ji přece má...

Hodně lidí říká, že se po cvičení cítí dobře. Jasně, protože se protáhnou, rozdýchají...ale stejně důležitý, ačkoliv si to možná ani neuvědomujeme, je tenhle aspekt cvičení. Restart mozku. Vyčištění závitů. Čerstvý vzduch do duše. AAAA. Asi si půjdu zacvičit.

Dobrou noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama