Snídaně story

8. října 2014 v 19:52
Nejdůležitější, nejopomíjenější, nejhektičtější, nejpřehlíženější.
Snídaně.





Na jedné straně se obecně snídani přisuzuje až zázračná moc - probudí tělo, mysl, nastartuje metabolismus (kdo nesnídá, může počítat se všemi zdravotními neduhy od žaludečních vředů po neplodnost a demenci) na druhou stranu nikde nevypátráte recept na dobrou snídani.
Dobrou snídaní nemyslím x - tou variantu na chleba s něčím, ani super zdravé ovesné kaše ani brunch (jediná forma snídaně, která stojí za povšimnutí mistrům kuchařům z televizních show).
Myslím snídani, kterou zvládnete sníst během oblékání dětí, čištění (jejich) zubů, hledání boty, přípravy svačinky (atd.)
No tak samozřejmě s trochou nadsázky. Rozhodně zůstane provždy jednodušší zalít si kafe nebo čaj a běžet, pokud tohle je maximum, které hodláte své snídani věnovat.

Rozhodla jsem se vzít snídani pod svá křídla, trochu ji rozmazlit a dokázat (především sobě), že stojí za to se s ní vypořádat (ačkoliv máte proti sobě čas, děti, práci...sebe a čisté oblečení). Že nemusí být nudná, nedobrá, ani že není nutné pokaždé volit mezi zdravou a dobrou variantou. Že když už se rozhodnete si snídani dát, neměli byste ji odbýt.
Tak hurá, zakousněme se do toho! Následující týdny budu příspěvky na tomhle blogu věnovat tipům na snídaně. Občas lehce nekonvenčním, ale (doufám) vždycky skvělým. Aspoň tak, jak chutnají mně..
Těším se.
 

Biomatka

2. října 2014 v 21:24


Jsem biomatka?
Biomatka je odstrašující (aspoň pro mě) žena, která krmí sebe a své blízké (včetně nevinných bezmocných dětí) čistě přírodními super zdravými bio výrobky. Ne že bych měla něco proti zdravým přírodním produktům! Vadí mi zarytost, neústupnost a ...a taková ta ženská mateřská militantost, kterou kolem sebe určité typy šíří. Jedna známá tahala všude, kam se se svýma třema dětma pohnula, svoje podivně vypadající pomazánky a vodičky a ona ani její děti se ani nedotkly ničeho jiného. Skončilo to předvídatelně: děti začaly chodit do školy, kde objevily RÁJ vtělený do automatu na sladkosti...Vždycky si tuhle paní vzpomenu, když se sama začnu podezírat, jestli to s těma musli tyčinkama a krabičkama s ovocem, které nosíme my, moc nepřeháním.

Jako teď na poslední hodině Jáchymova tenisu.

Cestu zpátky chudák proprudil, protože VŠECHNY děti dostaly po tréninku sušenky - ale chudáček Korselt musel potupně křoupat křehký chlebíček.

Takže jsem se trochu zastyděla a výsledkem byly tyhle kakaové sušenky k svačině.

Sušenky peču moc ráda, protože se na nich většinou dá máloco zkazit a recepty jsou většinou dost primitivní, takže mí tři pomocníčci se můžou zapojit.

Tyhle mají navíc tu výhodu, že do nich nepotřebujete ani vejce ani mléko ani prášek do pečiva, což jsou suroviny, které u nás z nějaký záhadných důvodů stále dochází.

Jo a ještě cituju svou oblíbenou Nancy Clark (výživovou poradkyni z USA). Její knihy o zdravé výživě patří k těm nejlepším, co jsem kdy četla. Oceňuju hlavně její respekt k idividualitě, žádné striktní příkazy pro všechny a něco, čemu u nás říkáme zdravý selský rozum.

"Žádné jídlo není zdravé nebo nezdravé. Nezdravé je pouze zkažené nebo otrávené jídlo. Každá potravina obsahuje prospěšné živiny. Jde jen o to, v jakém poměru a jak často je jíme.
Takže nejde mluvit o zdravém nebo nezdravém jídle, spíš o zdravém či nezdravém jídelníčku."

Hurá.

Tak ještě recept, kdybyste to náhodou chtěl někdo zkusit:

Sušenky: 120g hladké mouky, 40g kakaa, čtvrt lžičky sody, špetka soli, 100g másla, 80g cukru: smíchat, vyválet, vykrájet.
Krém: 100ml smetany ke šlehání, 100g hořké a 100g mléčné čokolády, rozpustit, smíchat, nechat schladnout, namazat
(sežrat)


Dobrou noc

Fotky (MĚ!)

1. října 2014 v 19:59


Kdo je nejdůležitější člověk na fotce? Na koho se díváte první, když si prohlížíte fotky?
Dětičky? Partnery? Maminky? Ale kdepak milánkové, hledáte sami sebe, dobře to vím, protože to děláme všichni. (Jo a pak pronesete něco jako: No já zas vypadám, ale TOBĚ to tu fakt sluší - ten dodatek slouží k zamaskování toho, že jak vypadají ostatní nás vlastně vůbec nezajímá. )

U těhle fotek si na nic takovýho hrát nemusím, protože jsem na nich já - díky skvělému fotografu Lukášovi (a jeho ještě skvělejší ženě, která mu nejen přitáhla foťák, ale zároveň se postarala o 50pct návštěvnosti pondělní hodiny - takže jsem měla celé DVĚ klientky!! No, nebylo zrovna narváno.) Poznáte, kdo byla ta druhá zachránkyně? Je na fotce!)



Jinak jsem zjistila, že před objektivem se automaticky snažím cvičit výrazně líp než jindy. Přesně, ladně, plynule, dokonale. Takže fotografa na každou hodinu! (A ještě něco: když se sama prohlížím na fotce, vždycky je to nedocenitelná příležitest k sebereflexi. Před zrdcadlem prostě nikdy tak dobře nevidím, jak ŠÍLENÝ mám vlasy, blbý triko, atd.)






Jo a ještě ubezpečuju, že žádný další fotograf už nepříjde, takže můžete s klidem přijít vy.
Těším se na další hodinu.

Dobrou noc.
 


Nuda nebo klasika?

30. září 2014 v 20:10

Jablka. Neodmyslitelná součást podzimu Příslib zimy a melancholická připomínka toho, že léto už je definitivně za náma. Z toho důvodu mám k jablkům ambivalentní vztah - jako ostatně ke všem podzimním plodům. Jsou skvělé, plné chuti, která pomalou zrála celé horké letní měsíce, ale zároveň je fakt jasné, že ted pomalu ale jistě přichází ten horší půlrok, nesnáším zímu! A taky se nikdy nemůžu rozhodnout, jestli všechny ty skvělé pečené koláče, buchty, bábovky a všechno ostatní, co se třeba právě z jablek dá vytvořit, je spíš tradiční prověřená klasika nebo prostě nuda. Tohle řeším vždycky, když se chystám péct štrúdl. Pravda je, že nic nezmizí rychleji, než nádherně voňavý - no štrúdl znáte všichni.

Jablek teď mám plnou kuchyň, tak se je snažím upíchnout, kam se dá. Děti je nejdřív jedly celé, pak vyžadovaly krájení na lodičky a teď pro změnu na plátky - jednak je baví ta hvězdička, která se udělá uprostřed a jednak se to dobře kouše. (Až přestanou jíst i tyhle plátky, příjdou na řadu pečená jablka. Pak pečená se skořicí. Nejtěžší kalibr nasazuju nakonec - pečená jablka s moučkovým cukrem. Těším se!)

Tohle je ostatně fígl, který v jídle (a nejspíš nejen v jídle) funguje báječně i na dospělé: prostě totéž jídlo podané v trochu jiné formě dokáže zázraky. (Nejen v jídle, samozřejmě! Moc nevynikám v umění udržet jeden logický směr textu - teď právě myslím na nutnost koupit si čas od času ňáký nový hadry, boty, nebo koberec, chápete ne? MRKMRK.)

Jsem nadšená z toho, jak je krásně. Sluníčko v babím létě je jiné než o prázdninách - je to tak trochu bonus a proto si ho víc vážím.




Piškot se pídí po těch hvězdičkách z jablek - Mates mu je naházel do skalky. Pako. (Myslím syna).

Krásně má být do konce týdne. Hurá.

Tak dobrou noc.

Day off..

28. září 2014 v 21:44 | Višńový cheescake aspol.

Který je váš nejoblíbenější den v týdnu?

Můj pátek. Všechno je před váma. Ještě nenačaté. Voňavé a křupavé dva dny volna. Jako zákusek těsně před tím, než se do něj zakousnete.


K pátku patří i večer venku. Pro ty, co mají děti, netřeba zdůrazńovat, jak báječný je večer mimo obývák.


Naopak jsem neměla ráda neděle. Protože už to končí. Víkend, volno, pohoda.
Takže jsem si řekla, že si neděli prostě osladím, aby byla hezčí. Doslova osladím. (Dneska cheescakem s višněmi vlastní výroby, karamelovou sušenkou ke kafi, čokoládou...a asi tunou ořechového másla. Vážně řeším problém, kam ho před sebou budu schovávat.)

Neděle ...den dobrůtek, těch, co jsou jidny na indexu. Povalování. Pohyb jen tak, jak se chce a jak to vyjde.
Dneska ho bylo docela dost díky výletu a letu za dětmi na odrážedlech. A poskakování na trampolíně. (Vůbec nechápu, jak to někdo může vydržet dýl jak 5 minut - běhání je proti tomuhle hadr.) Taky jsem chvíli sekala trávu. A ...Vlastně jsem si celý den nesedla, haha.

Až večer. Vlastně teď, před chvílí. Děcka usnuly a na HBO dávají naprosto skvělé Jasmíniny slzy. K tomu ucucávám naše urugvayské chardoney.

Miluju tyhle off days. Dny, kdy všechny zásady zdravého životního stylu hodíte za hlavu a prostě si užíváte. Ani ne tak kvůli těm dobrotám, které do sebe máte povoleno nacpat, ale kvůli tomu, s jakým elánem se pak vracím ke svým žitným chlebíkům, cereálím aspol.

Tak zítra zase ráno s banánovým shakem.

.
Moje aktuálně nejoblíbenější místo u nás na terase.

Dobrou noc.

Vodu? Děkuji (ne)

22. září 2014 v 21:45
Jestli vám chutná, tak dál nečtěte. Jste skvělí a já vám gratuluju (a tiše závidím). Nechápu, jak to děláte a trochu mě štve, že já to tak nemám. A to jsem se fakt snažila - ok, ok, Korseltová přestává ublíženě drmolit a snaží se o civilizovanější projev.



Nemám ráda obyjčenou vodu. Což je dnes stejně závažné doznání, jako byste se přiznaly k tomu, že si neholíte nohy ani podpaždí.
Prostě ostuda.
Voda základ života, zdraví, krásy, základní kámen pitného režimu...prostě všechno.
Jenže je tu ten zásadní háček: nechutná mi. Poctivě jsem si celé léto krájela do designového džbánku s vodou citron, různé další ovoce, přidávala mátu a meduňku a kde co - a nic. Vodě jsem prostě na chuť nepřišla.

Nezdá se mi ale, že bych pitný režim zanedbávala. (Četnost mých návštěv toalet nejednou vedla v minulosti i přítomnosti mé blízké k dohadům o graviditě). Piju ráda ředěné džusy, minerálky, všechny ty rádoby skvělé barevné sportovní vodičky..furt něco.

A teď to celý trochu vezmu zpátky. Protože...má letní vodní story má pokračování. Konečně jsem si řekla, že to vzdávám. Že na to kašlu. Že s vodou končím.
A dva dny na to jsem se nachytala, jak u kohoutku natáčím studenou vodu do skleničku - a piju ji! Prostě ve chvíli, kdy pití vody přestalo být povinností, najednou to nebyl zas až takový problém.
Ne, že by mi voda začala nějak moc chutnat. Ale fakt je, že na opravdu velkou žízeň funguje skvěle. Neruší chuť žádného jídla. Je vždycky po ruce. Takže to vypadá, že vodu ve finále trochu vezmu na milost.


V hospůdce U lasíků v Úněticích to s vodou umějí. Jediné, co je v těhle limonádách je ovoce a bylinky.

Pointa? Cokoliv děláte z pocitu, že byste měly, je předem odsouzeno k zániku. Nemusíte nic, co samy nechcete. Že by se mi někdy zachtělo pít jen čistou pramenitou vodu? No uvidíme.

Dobrou noc.

S nebo Bez? Pilates kruh a spol.

21. září 2014 v 10:00

Vlastně úplně jednoduchá odpověď: oboje. S kruhem, overballem, fitballem, gumičkou a taky úplně bez ničeho.
O čem je řeč?
O cvičení s pomůckami a bez nich. Co je lepší?
Největší smysl pomůcek na cvičení (vlastně...jde spíš o ztěžovače cvičení) vidím v tom, že se a) nenudíme u stále stejného cvičení b) zapojíme trochu jiné svaly a trochu jinak.

Účinnost a náročnost cvičení ale vždycky ve finále závisí na nás - ne na tom co držíme v ruce (mezi koleny atd.).
Jinými slovy: flákat nebo zabrat se dá tak i tak.

Dřív jsem si vždycky oblíbila jednu pomůcku a tu jsem pak tahala s sebou úplně všude. O víkendu na chatu, na dovolenou, prostě všude. (největší vopruz byla z pochopitelných důvodů etapa 25kg činky, haha). Pak jsem zjistila, že pokud jsem nucená cvičit bez těch krámů jsem daleko kreativnější a ...většinou cvičím intenzivněji a hlavně nejsem vůbec ničím svázaná. Postupně jsem se naučila cvičit úplně všude, kdykoliv a kdekoliv: na metru čtverečním na terase mezi věšákem na prádlo a zábradlím, v písku na pláži, na betonovém dvorku před garáží, v dešti na louce, s jedním, dvěma (zřídka třema) dětma na ruce, bez podložky, v lodičkách a šatech...Zjistila jsem, že právě v těhle chvílích, kdy cvičení musíte přizpůsobit novým, ne úplně standardním podmínkám, mě napadá nejvíc nových cviků, variant, vylepšení.

Takže: až si budete balit někam ven, klidně přihoďte pilates kruh, ale nefixujte se jen na něj. Zkuste si se někde protáhnout jen tak, bez velkých ambicí, bez pomůcek a jen pozorujte své tělo a co s tím ten který pohyb dělá. Budete překvapení, co všechno samy vymyslíte.

Dobrou noc.

Mé dny

20. září 2014 v 20:54
Strašně hloupé a naprosto nevýstižné. Tohle pojmenování: mé dny. Já si pod svými dny ráda představuju dny plné věcí co mě baví, sluníčko, horko, chlazené shaky a modravou hladinu vody...a rozhodně ne bolavé, nafouklé břicho, pleť jako po ataku komárů, noční pocení, bolení hlavy...dosaďte si každá, co ještě provází vás.
Dnes krátce o menstruaci, o tom, co objektivně způsobuje a jak si to subjektivně ještě dokážem zhoršit.

Všechny asi umíme z fleku vyjmenovat všechny trable, které nás jednou za měsíc postihují. Já to teď vezmu trochu z jinýho úhlu.
Věděly jste, že při menstruace se zrychluje metabolismus? A docela o dost? Což, mimo jiné znamená, že rychleji spalujeme. Dobrá zpráva? Jak se to vezme. Příroda to /jako ostatně spoustu jiných věcí/ zařídila dost nelogicky. Zároveň se zrychleným metabolismem se nám totiž automaticky zvýší chuť k jídlu - často máme chuť na sladké. /Já přicházející menstruaci registruji podle silného nutkání prohrabávat šuplíky v kredenci ve snaze najít zapadlý čokoládový bonbon. /.

Když si nevezmu dvě okýnka čokolády, ale 4 půlku okýnka, vlastně se to nepočítá. Šlehačka zamíchaná do kafe přestává být šlehačkou. Synáček přece nemůže po obědě sníst celou tatranku. Znáte to...

Chuť na sladký zas tak sladká věc není. Zvlášť když se s nafouklým břichem fakt necítíme úplně....komfortně.
Cítíme se otekle /při menstruaci zadržuje tělo tekutiny/, tlustě a máme pocit, že spíš než na čokoládu je čas na suchý suchar a sklenici vody.

Jenže - a to je pointa - pokud si tělo říká o víc energie, tak ji potřebuje. Tečka. Samozřejmě že existuje lepší varianta než milka s oříškama, ale upřímně, dáte si s chutí hrstičku hrozinek nebo cosi podobného, když máte chuť na čokoládu??
/Pokud ano, jste skvělé. Pokračujte v tom!/

Příště, až dostanete tyhle dny, pěkně v klidu si dejte extra čokoládu, oříškové máslo, toust s džemem, nebo cokoliv, na co máte zrovna chuť. Tělo to sešrotuje jako nic. Nafouklé břicho (skoro) vyřeší decka červenýho a volnější tričko.
Nejste rozežrané ani šileně tlusté. Máte prostě jen menstruaci. Takže žádnou paniku.
Nic nového pod sluncem - za měsíc to tu bude zas.

Dobrou noc.

Proč cvičím

15. září 2014 v 20:20

Prokrastinace v přímém přenosu: založila jsem si blog, abych psala o cvičení a pak píšu o všem možném - kromě cvičení. Haha. Cvičení jako tém - to byla ta původní idea. Cvičení mám hodně a často se kde kdo ptá /často s pozdviženým obočím a tónem, který naznačuje jisté pochyby o mém mentálním zdraví/ jestli mám zapotřebí tolik cvičit..? S třema dětma..? Barákem..? Psem..?

No...mám. Ale během několika vět stačím odpovědět maximálně tolik, že mě to baví, dostanu se z domu, cítím se líp atd.atd. Což je všecko pravda. Ale když jsem si nad tím tak sama dumala /zatímco jsem jedno srpnové sobotní odpoledne lehce poklusávala po Ladronce/, tak ten hlavní důvod je jinde.

Sportovala jsem a cvičila hodně co pamatuju. Vzpomínám na studentská léta - naše alma mater, pedagogická fakulta UK se zřejmě snažila zocelit nastávající pedagogy na max a tak nám dvakrát týdně naordinovala výuku v Brandýse nad Labem. Což obnášelo cestu na Černý most, nalodění se do špinavého busu a půlhodinové kodrcání do Brandejsa /nenávidím dětskou říkanku Hopsa hejsa do Brandejsa. Fakt nenávidím!/. Vyučování začínalo třeba v 7:30, takže...no uf. S mou kamarádkou Lenkou jsme usoudily, že než potupně čekat v mraze na nástupišti ve frontě na bus, budem jezdit na kole.
A jezdily. 40km tam, pak dvě hodiny v bazéně při pilování plaveckých stylů, hodinka gymnastiky, atletiky, a třeba ještě míčových her, nebo tak něco a hurá domů. No a večer jsme si šly tak trochu zašplhat na horolezeckou stěnu. Ale byla to legrace!

Pak jsem školu skončila a jako novopečená magistra začala pracovat - sice jsem trochu koketovala s myšlenkou na důstojné používání MHD a krásné lodičky, které jsem dostala k promoci - ale moc dlouho mi to nevydrželo a do práce zas jezdila na kole. A taky jsem předcvičovala aerobik, a fitbally a kde co. A běhala. A lezla. A furt něco.

No a pak jsem začala těhotnět a rodit a furt cvičila a poskakovala... a po čase jsem zjistila, že kromě toho, že mě to jednoduše baví, to má ještě jeden, daleko důležitější důvod.
Když cvičím, tak žiju v přítomnosti. Zní to dost pateticky, omluva! ale jinak to asi vyjádřit neumím. Prostě ve chvíli, kdy lapáte po dechu, potíte se a snažíte se zvládnou ještě jednou deset opakování, nemáte čas vůbec na nic jinýho. A to je to. Ve chvíli, kdy cvičím, jsem jenom a pouze sama se sebou. Je to jediná chvíle, kdy neřeším nic a nikoho, je to čas, který mám jen pro sebe a plně si ho užívám. Nikdy a nikde jinde jsem nic takovýho nezažila. Možná je tenhle pocit o to intenzivnější, že mám tři děti, co se neustále dožadují pozornosti. Ale i tak, být jen sám se sebou je podle mě luxus, který by si měl dopřát čas od čas každý. Užít si dobu, ve které se nezabýváte tím, co bylo a bude. Soustředit se pouze na to, co je TEĎ /ačkoliv to momentálně bolí jako čert a zítra nevyjdu do schodů/.



Na fotce moje sestra. Bylo to období, kdy si nás lidi permanentně pletli. Já měla najednou spoustu nápadníků, ségra z toho moc netěžila. Jo, akorát na peďáku se občas učitelé ptali, proč leze na zkoušku, když už ji přece má...

Hodně lidí říká, že se po cvičení cítí dobře. Jasně, protože se protáhnou, rozdýchají...ale stejně důležitý, ačkoliv si to možná ani neuvědomujeme, je tenhle aspekt cvičení. Restart mozku. Vyčištění závitů. Čerstvý vzduch do duše. AAAA. Asi si půjdu zacvičit.

Dobrou noc.

Velký Gatsby, umění mlčet a psychotest

14. září 2014 v 14:47

Cože? Co mají ty tři výkřiky z nadpisu společného? K tomu /snad/ dojdu a vysvětlím v průběhu psaní. Všechno spojejuje jedno téma: ticho. Začnu ale trochu zeširoka, jak ostatně asi tak... vždycky. /BTW. říkám si, že o umění mlčet možná není úplně optimální psát ve chvíli, kdy si sotva založíte blog...uhm!/

Venku prší už x-tý den a já si to poprvé užívám. Dvě nejstarší děti jsem udala příbuzným /s obrovským kotlem jeleního guláše, karlovarským knedlíkem a kynutým švestkovým koláčem - vyráběla jsem den předem. Ochotu postarat se o mé děti ihned projevili i další příbuzní, s kterýma se scházíme na nedělní dopolední kafe - ale smůla, snad příště. mrk mrk./ Holčička teď spí, já trůním na kanapi, před sebou galerii nápojů: cappuchino, čaj vodu s citronem a decku červenýho. Na kolenou notebook a cítím se tak báječně, jakoby měly začít prázdniny.
V domě je neuvěřitelný ticho. Což se hodí, protože o tichu chci dneska psát.

Takže popořádku. Začnu filem Velký Gatsby. Krásný film, hlavně tedy pokud máte rádi tu dobu - flirty, odhalená ramena, ofinky...jáji miluju! Z filmu mě nejvíc zaujala scéna, kdy Gatsby pořádá další z opulentních večírků - šampaňské teče proudem, opilá noblesa New Yorku křepčí, varhany hrají...a hlavní hrdina se ptá: kde je ten Gatsby? Ale marně. Gatsbyho nikdo nikdy neviděl, nikdo o něm nic neví /ačkoliv fám o něm koluje spousta/. Gatsby každý týden pozve hromady lidí do svého přepychového sídla a utratí miliony za skvělý mejdan - a sám se ani neukáže.

Většinou to je přesně naopak. Všichni si moc dobře pohlídáme, aby se naše zásluhy dostaly ven. Prostě udělat něco pro ostatní jen tak, aby se o tom nevědělo, nás moc neláká. /Ano, on ani ten švihák Gatsby zas takovej filantrop neni. Celou tu parádu dělá jen kvůli tomu, aby....víte proč? Zk z povinné školní četby, haha/.
Můžem tomu říkat třeba umění mlčet. Přesně takhle tomu říká Václav Havel. Ty jsi zas byla líná mlčet /vyčítal prý své manželce - té druhé. Skvělá hláška, ne?/

A konečně ten psychotest. Totiž, podle mě není potřeba dlouhých psychotestů, aby člověk došel ke stejnému závěru jako tihle psychop - pardon psychologové. Zkrátka: člověk se má naučít být sám se sebou i v tichu, bez vnějších podnětů. Prostě vydržet sedět u stolu jen ve své vlastní společnosti, nic neposlouchat, nic neprohlížet, na nic nekoukat... Jen tak být. Přesně v těhle chvílích se mají začít vynořovat palčivé otázky, které si neseme v hlavě, ale zároveň tak taky lépe najdeme odpovědi - takže ve finále docela dobrej deal.
Jen ty začátky. Prostě si umět v klidu sednout, nechat mobily, pc, dvd a všecko napokoji...znáte to. Nesmýčit, necvičit, neťukat.

No a to je vlastně konec - prostě tip, když jste večer doma sami a vůbec nevíte, co dělat. Ono ticho je často o dost hlasitější, než slova.

Dobrou noc.

p.s.
řešení otázky na Velkého Gastbyho: aby přilákal Daisy do baráku, přece!

Kam dál